Nejste si jistí, proč se vaše terapie zdá být méně účinná, i když všechno vypadá, že děláte vše správně? Možná to není vaše chyba. Možná to je právě ta neviditelná bariéra, kterou nevidíte - kultura. Každý z nás přichází do terapeutického kanceláře s tím, co jsme se naučili v rodině, ve škole, ve své komunitě. S tím, co je pro nás normální, co je zdrojem hrdosti, co je zdrojem stydu. A pokud terapeut o tom nic neví, může se stát, že se s vámi spojí jen plošně - a nikdy opravdu.
Co kultura skutečně dělá v terapii?
Kultura není jen o jídle, oblečení nebo svátcích. Je to systém hodnot, který říká, jak vyjadřovat emoce, jak se chovat v konfliktu, co je „slabost“ a co je „síla“. V některých kulturách se bolest vyjadřuje tělem - bolesti hlavy, závratě, problémy s trávením. V jiných se to říká hlasem: „Mám pocit, že jsem ztracený.“ Pokud terapeut ví jen druhý způsob, může první považovat za „fyzickou nemoc“ a ignorovat její psychologickou příčinu. A to je přesně to, co se stalo klientce z Vietnamu, která ukončila terapii po čtyřech sezeních. Terapeut jí řekl, že „to je jen úzkost“, ale ona věděla, že to není jen úzkost - to byla její rodina, která se nechávala slyšet, když se něco špatně dělo.
Podle výzkumu Masarykovy univerzity z roku 2021 je kultura jedním z nejdůležitějších faktorů, které ovlivňují, jak klient vytváří vztah s terapeutem. Když se klient cítí, že jeho svět není viděn, nechápán nebo posouzen, vztah se rozpadne. A to i když terapeut má nejlepší úmysly.
Proč terapeuti často nerozumí kultuře klienta?
Ve výukách psychoterapie v České republice je téma kultury stále vedlejší. Podle průzkumu Asociace psychoterapeutů z roku 2022 pouze 32 % školících institucí zahrnuje do svého kurikula jakýkoli modul o kulturní citlivosti. A když ano, je to jen 8,7 hodiny za celé školení - to je méně než jedno sezení. Zatímco v USA, kde je populace mnohem rozmanitější, je to součástí základní přípravy už od prvního roku.
Terapeuti se učí, jak pracovat s úzkostí, depresemi, traumaty. Ale ne učí se, jak se chovat, když klient říká: „Nemůžu to říct, protože by to bylo škandál pro mou rodinu.“ Nebo: „Můj otec mi řekl, že když jsem šel k lékaři, znamenalo to, že jsem zradil celou rodinu.“
Tady je to, co většina terapeutů neví: neexistuje žádná „neutrální“ psychoterapie. Každá metoda - kognitivní, psychodynamická, systémová - má svůj kulturní kořen. Kognitivní terapie se rodila v západním světě, kde „myslet jinak“ je cesta k uzdravení. Ale v kolektivistické kultuře, kde „myslet jinak“ znamená „odvrátit se od rodiny“, to může být zcela špatný směr.
Co se děje v terapeutickém vztahu, když kultury kolizují?
Je to jako dvě osoby, které mluví jinými jazyky, ale obě si myslí, že znají druhý. Klient říká: „Nemám problém.“ Terapeut si myslí: „To je zákeřná deprese.“ Klient říká: „Můj otec mě nechával plakat.“ Terapeut si myslí: „To je zanedbávání.“ Ale pro klienta to bylo „vychování“. Pro něj to nebylo zneužití - to byla láska v jiné podobě.
Terapeut může mít nejlepší úmysly, ale stále přenáší své vlastní kulturní předsudky. To se jmenuje kontratransference. Klient může mít předsudky o tom, co terapeut „má být“ - třeba „bílý muž, který vše ví“ - a to se jmenuje transference. Oba přenášejí svět, ve kterém vyrůstali, do této místnosti. A pokud to nevidíte, vztah se zhroutí.
Podle výzkumu z 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy z roku 2020 je klíčové, aby terapeut rozlišoval, co je univerzální - například potřeba být slyšeným - a co je kulturně specifické - například způsob, jakým se to vyjadřuje. Když se to nevyjádří, terapeut může vytvořit „lživý“ vztah - klient se přiznává, ale nepravdivě. A to je nejhorší, co se může stát.
Co dělají úspěšní terapeuti?
Nejsou ti, kteří znají všechny kultury. Jsou ti, kteří znají svou vlastní kulturu dostatečně dobře, aby věděli, že nevědí všechno o druhém. Užívají jednoduché, ale mocné techniky:
- Aktivní naslouchání - nejen slovům, ale i tichým výrazům, pauzám, pohybu rukou. Když klient přestane mluvit, neříkají: „A co dál?“ Otázka zní: „Co právě teď cítíte?“
- Vyhnutí se předčasným interpretacím - neříkají: „To je trauma.“ Říkají: „Můžete mi pomoci pochopit, co to pro vás znamená?“
- Používání kulturních referenčních bodů - když klient zmíní rodinu, neříkají: „A jaké byly vaše vztahy?“ Říkají: „Co by vaše matka řekla, kdyby viděla, jak se teď chováte?“
Ukrajinský klient, který se v roce 2023 podělil o svou zkušenost na Terapeut.cz, řekl: „Můj předchozí terapeut mi říkal, že mám PTSD. Já jsem si myslel, že to znamená, že jsem šílený. Až když můj nový terapeut řekl: „Válečný stres je jako váha, kterou nosíte na zádech - a nejste jediný, kdo ji má - jsem se poprvé cítil, že mě někdo opravdu slyší.“
Kulturní citlivost není bonus - je to základ
Podle Evropské federace psychoterapeutických asociací z roku 2022 by měli terapeuti pravidelně absolvovat školení v oblasti kulturní citlivosti - minimálně 12 hodin za dva roky. V České republice to ještě není povinné. Ale to se mění. Podle průzkumu Psychiatrických služeb z roku 2023 se očekává, že do roku 2025 bude 40 % terapeutů muset prokázat kompetence v oblasti interkulturní komunikace - zejména v Praze, kde 18,5 % obyvatel není českého původu.
Už teď je to otázka kvality. Když klient z Vietnamu, Ukrajiny, Sýrie nebo Nigérie přijde do terapie, nechce, aby mu někdo řekl: „Jste stejný jako každý.“ Chce, aby mu někdo řekl: „Vím, že jste jiný. A to je v pořádku.“
Podle výzkumu z Masarykovy univerzity (2022) z 157 klientů z různých kultur 68 % řeklo, že kulturně citlivý přístup výrazně zlepšil jejich terapii. Zatímco 22 % ukončilo terapii přesně proto, že se cítilo, že je jeho kultura ignorována. To není jen o „dobré praxi“. Je to o tom, zda se terapie může stát nástrojem uzdravení - nebo jen dalším místem, kde se člověk cítí neviditelný.
Co můžete udělat, pokud jste klient?
Nemusíte být terapeut, abyste věděli, co hledat. Pokud se cítíte, že vaše kultura není viděna, neříkejte si: „To je moje chyba.“ Můžete říct:
- „Můžete mi pomoci pochopit, jak to vypadá z vašeho pohledu?“
- „V mé kultuře to znamená něco jiného. Mohli bychom to probrat?“
- „Nechci, abyste mi řekli, co je správné. Chci, abyste mi pomohli pochopit, co je pro mě správné.“
Terapie není o tom, aby vás někdo „napravil“. Je to o tom, aby vás někdo slyšel - opravdu slyšel.
Co můžete udělat, pokud jste terapeut?
Nechte se naučit. Nejde o to, aby jste se stali „experty“ na všechny kultury. Jde o to, aby jste se naučili přiznat, že nevíte. Vyhledejte školení. Podívejte se na projekt KULTURAPSYCH - digitální nástroj, který mapuje kulturní hodnoty klienta a je již testován na 15 klinických pracovištích v ČR. Výsledky? 87 % terapeutů řeklo, že jim pomohl lépe porozumět klientům.
Než začnete s klientem, položte si otázku: „Co je pro něj nejdůležitější? Co by mu mohlo být škodlivé, kdybych to nechápal?“
Psychoterapie se rodila z řeckého „psyché“ - duše - a „therapón“ - sluha. Nejde o to, abyste byli lékař. Jde o to, abyste byli sluha duše - a to znamená sluha její vlastní kultury.