Na první pohled se zdá, že Češi jsou mezi nejméně osamělými lidmi v Evropě. Oficiální statistiky to tvrdí. Ale když se podíváte do očí těm, kteří to cítí, zjistíte něco úplně jiného. Osamělost není jen pocit, že nemáte kdo zavolat. Je to pomalá, ale neúprosná destrukce vaší psychiky - a v Česku ji nikdo nechce přiznat.
61 % Čechů se cítí osaměle. Ale jen 34 % to řekne nahlas.
Výzkum Lékařské univerzity z roku 2025 se dotázal 3 376 dospělých Čechů: Cítíte se osaměle? 61 % odpovědělo ano. Ale když je pak zeptáte přímo: „Máte problém s osamělostí?“, jen 34 % přizná. Proč? Protože v Česku se osamělost považuje za slabost. Za neúspěch v životě. Za neschopnost si vytvořit přátele. A tak se lidé schovávají - i když se cítí jako v prázdném pokoji, plném hluku.
Největší propast mezi tím, co lidé cítí, a tím, co řeknou, je u mužů ve věku 30-45 let. Zde 58 % pociťuje osamělost, ale jen 22 % to přizná. Proč? Ne protože nejsou osamělí. Ale protože se bojí, že je uvidí jako „neúspěšné“, „neodolné“ nebo „neživotaschopné“. A tak se zavírají do domu, do práce, do herních konzolí, do sociálních sítí - kde jsou „spojení“, ale nikdy skutečně přítomní.
Osamělost je jako kouření 15 cigaret denně.
Nejde jen o smutné pocity. Osamělost mění vaše tělo. Vědci z Cambridgeské univerzity analyzovali krev 42 000 lidí a zjistili: ti, kteří se cítí izolovaní, mají v krvi jiné hladiny proteinů - ty, které se objevují u lidí s chronickými nemocemi. To znamená: osamělost zvyšuje riziko infarktu, cukrovky, rakoviny i demence. Světová zdravotnická organizace to označuje za jeden z největších zdravotních rizik 21. století. A porovnává ji s kouřením 15 cigaret denně. Nebo s obezitou. Nebo s nadužíváním alkoholu.
V Česku se to promítá i do domácností. V roce 2021 jich bylo 39 % jednočlenných. Oproti roku 2011 to byl nárůst o třetinu. Lidé žijí sami - ne protože chtějí, ale protože se jim nedaří udržet vztahy. Nebo protože se bojí vstoupit do nich. A když se někdo zemře, zůstane ten, kdo zůstal, sám. V Brně starý muž řekl: „Od smrti manželky jsem neopustil byt bez důvodu. Ale přiznám, že mi to nevadí. Mám knihy a televizi.“ To není odvaha. To je vzdání.
Ženy cítí osamělost hlouběji. Muži ji jen neříkají.
Ženy v Česku o osamělosti hovoří častěji. 28 % žen říká, že se občas cítí osaměle. U mužů je to jen 15 %. Ale když se podíváte na intenzivní osamělost - tu, která vás přiměje plakat v noci - je to 7 % žen a 3 % mužů. To znamená, že ženy jsou více vystaveny, ale muži jsou více potlačeni.
Proč? Protože ženy mají větší sítě - rodina, kamarádky, podpůrné skupiny. Muži se učí, že „pravý muž“ nepláče, nežádá o pomoc, neříká „potřebuji někoho“. A když se muži ocitnou sami - v rozvodu, po ztrátě práce, po odchodu dětí - nemají kam jít. A tak se zavírají. A pomalu se rozpadají.
Digitalizace nás nezakládá - odizoluje.
My si myslíme, že WhatsApp, Instagram a Facebook nás spojují. Ale většina z nás má 500 přátel na sociálních sítích a nikoho, kdo by se zeptal: „Jak se máš opravdu?“
Podle článku z Epoch Times je skutečnou příčinou osamělosti algoritmy. Ty, které vám ukazují jen to, co už víte. Které vás drží v bublině. Které vás učí, že „každý jiný je jiný“ - a tedy nebezpečný. Olivia Laing, autorka knihy o osamělosti, říká: „Čím jsme izolovanější, tím víc v nás sílí paranoidní strach z cizích lidí.“ A ten strach nám znemožňuje vytvářet nové vztahy. Takže se zamykáme ve svém vlastním hlubokém kruhu.
V Praze mladá žena napsala na Reddit: „Mám kamarády. Cítím se strašně osaměle, protože nikdo opravdu neslyší, co potřebuju říct.“ To není výjimka. To je norma. Lidé hledají přítomnost - ale místo toho dostávají odpovědi od chatbotů, oznámení a „like“.
Co dělá Česko? Skoro nic.
Ministerstvo zdravotnictví plánuje v roce 2026 otevřít „společnostní centra“ v 15 městech. Místa, kde se lidé mohou setkat, pít kávu, hrát šachy, mluvit. To je dobře. Ale jen 12 % Čechů ví, že takové služby vůbec existují. A kdo se tam vůbec dostane? Ti, kteří už jsou v krizi. Ti, kteří už nemají kam jít.
Největší riziková skupina? Starší ženy. Po covidu se méně chodily na procházky, méně navštěvovaly rodinu, méně se zapojily do společnosti. A teď jsou sám sebou - a s tichým, ale hlubokým bolestí. Výzkum ukazuje, že 5 % seniorů trpí intenzivní osamělostí. To je 100 000 lidí. A nikdo o nich neříká.
Největší překážka? Naše vlastní soukromí.
78 % Čechů říká: „Raději si ponechám soukromí, než budu mít víc kontaktů.“ To je zásadní. My chceme být osamělí. Ale nechceme být sami. Chceme být vidění, ale nechceme být poznáni. Chceme být slyšení, ale nechceme být zodpovědní za to, co řekneme. A tak se zavíráme. A ticho se mění v bolest.
Největší chyba? Myslet, že osamělost je „jen psychologický problém“. Není. Je to fyzická nemoc. Je to výsledek našeho systému - kde každý pracuje, běží, kupuje, skroluje, ale nikdo se nezastaví a neřekne: „Jsi tu?“
Co můžete udělat dnes?
Nečekat na státní programy. Nečekat na „někoho, kdo by přišel“. Začněte malým krokem.
- Volajte někomu, koho jste neviděli dlouho. Ne pro to, abyste něco vyřídili. Pro to, abyste se zeptali: „Jak jsi?“
- Choděte na procházku s někým. Bez telefonu. Bez plánu. Jen jděte a poslouchejte.
- Přihlašte se do místní skupiny - knihovní kroužek, volejbal, kuchařský kurz. Ne proto, že chcete „najít přátele“. Ale proto, že chcete být v prostoru, kde lidé jen existují spolu.
- Pokud jste muž - řekněte někomu: „Mám trochu těžký týden.“ Neříkejte to jako výmluvu. Řekněte to jako pravdu.
- Pokud jste žena - neváhejte říct: „Mám pocit, že se ztrácím.“ To není slabost. To je odvaha.
Osamělost nevzniká v jednom dni. A nezmizí v jednom dni. Ale každý kontakt, který se zastaví na chvíli, každá slova, která nejsou „aha, jo, super“, ale „co se děje?“ - ty mohou zpomalit rozpad. A možná, jen možná, začít znovu stavět to, co jsme ztratili.
Co se děje dál?
Lékařská univerzita v Zlíně začala v roce 2025 sledovat 10 000 Čechů po dobu pěti let. Cíl? Zjistit, jak osamělost ovlivňuje mozek, srdce, imunitu - a jak to můžeme zastavit. První výsledky přijdou v říjnu 2027. Ale my nemůžeme čekat. Každý den, kdy se někdo zavře, je den, kdy někdo ztrácí část sebe.
WHO v roce 2026 zveřejní globální strategii proti osamělosti. Možná přijde i peníze pro Česko. Možná se začnou měnit školy, práce, města. Ale než se to stane - musíme přestat předstírat, že všechno je v pořádku.
Osamělost není epidemie, která se šíří zvenčí. Je to epidemie, kterou jsme si vytvořili sami. A můžeme ji zastavit - jen když přestaneme předstírat, že neexistuje.