Na počátku roku 2026 už nikdo nečeká, že psychologická pomoc musí probíhat v kanceláři s kresbami na zdi a pohodlným křeslem. Tisíce lidí v Česku a po celém světě hledají pomoc u počítače - přes videohovor, mobilní aplikaci nebo dokonce ve virtuální realitě. Co dříve považovali za dočasný řešení během pandemie, se dnes stává trvalou součástí duševní péče. A není to jen o pohodlí. Je to o tom, že někdo, kdo žije v odlehlé vesnici, má strach z lidí nebo se bojí, že ho někdo uvidí na čekárně, konečně najde cestu k pomoci - bez toho, aby musel kročet do neznámého prostoru.
Co se skrývá za digitální terapií?
Digitální nástroje v psychoterapii nejsou jen videohovory. Jsou to aplikace, které vás naučí dýchat, když se vám začne zrychlovat srdeční tep. Jsou to programy, které vám pomáhají rozpoznat, kdy vaše myšlenky přecházejí z reálného stresu do cyklu úzkosti. A jsou to systémy, které vám umožňují vystavit se pavoukům - bez toho, aby se někdo musel přesunout do skříně s těmito hmyzem.
Nejčastější forma je online psychoterapie prostřednictvím videohovorů. Terapeuti v Česku, jako ti z platformy terapie.cz, používají speciální bezpečné linky, které nejsou přidružené k jejich osobním číslům. Sezení trvá 50 minut a stojí mezi 800 a 1500 korunami - stejně jako prezenční schůzka. Ale rozdíl je v přístupnosti. Lidé z Běloruska, kteří utíkají před represemi, v prosinci 2022 vyplnili přes 14 300 screeningových testů. Přes 50 000 unikátních návštěvníků. Většinou ženy. Většinou ti, kteří by jinak nikdy nevyšli z domu.
Když počítač nahrazuje křeslo
Největší úspěch mají strukturované přístupy, jako je kognitivně-behaviorální terapie (KBT). Více než 18 studií z roku 2023 potvrdilo, že KBT přes internet snižuje příznaky depresí a úzkostí stejně dobře jako terapie tváří v tvář. A to zejména u lidí s mírnou až středně těžkou formou poruchy. Když klientovi aplikace Kogito pomáhá sledovat své nálady během těhotenství nebo po porodu, nejde jen o záznam. Jde o to, aby se naučil rozpoznat vzory - a pak je změnit.
Virtuální realita je další hranice. Brněnští vědci vyvíjejí systémy, které kombinují VR s měřením biosignálů - srdeční frekvencí, potenčními reakcemi kůže. Když se pacient s arachnofobií dostane do virtuální místnosti s pavoukem, terapeut vidí, kdy se jeho tělo napne. A když se něco změní - třeba se pavouk přiblíží - může okamžitě upravit intenzitu. To je něco, co v tradiční terapii není možné. Tam musíte přesvědčit klienta, aby se postavil k pavoukovi v reálném životě. Tady to všechno probíhá v bezpečném prostředí, které můžete přizpůsobit přesně na míru.
Co se nevidí - a proč to vadí
Ale není to všechno zlaté. Simona Papežová, předsedkyně Psychiatrické společnosti, říká: „U telemedicíny máme trochu problém kvůli řeči těla. Když vidíte hlavu a nevidíte, jestli je člověk od hlavy níže v obrovské tenzi… To přes počítač nepoznáte.“
Tělesný jazyk je klíčový. Když klient nechává ruce ležet v klíně, když se zavře, když se zastaví v projevu emoce - to všechno se přes obrazovku ztrácí. A to může znamenat, že terapeut přehlédne krizový stav. Nebo že klient si myslí, že „jen zaklikl něco“ a už je všechno v pořádku. To je nebezpečné. Digitální nástroje nejsou vhodné pro těžké psychotické stavy, akutní sebevražedné myšlenky nebo případy, kdy je potřeba okamžitá fyzická intervence.
Na druhou stranu, někteří odborníci, jako Lombardt a Dilton, mluví o „presence“ - přítomnosti. Když se lidé během chatování nebo videohovoru cítí skutečně přítomní, i když jsou v různých městech, vztah funguje. A to platí i pro klienty s hraniční poruchou osobnosti, jak ukázala BA Janoušková. Klíčem je ne technologie, ale kvalita spojení.
Kdo to používá - a proč
Nejvíce uživatelů digitálních nástrojů pro duševní zdraví jsou mladí dospělí ve věku 18-35 let. Tvoří 68 % všech uživatelů. Proč? Anonymita. Nízká bariéra. A to, že se jim nechce chodit na čekárnu.
73 % lidí říká, že by nikdy nevyhledalo prezenční pomoc. Představte si to: někdo, kdo se cítí vinen, zmatený nebo zahanbený, si spustí aplikaci. A najde odpověď. Bez toho, aby musel říct: „Mám problém.“
Platformy jako terapie.cz, Opatruj.se a Kogito jsou v Česku nejznámější. Na mezinárodní úrovni dominují Headspace a BetterHelp. Ale rozdíl je v kontextu. V Česku se více zaměřujeme na terapeutický vztah. V zahraničí často na algoritmy a automatizované výukové moduly.
Co terapeut musí umět navíc
Pracovat online není jen o tom, že zapnete Zoom. To je jako říct: „Naučím se hrát klavír - stačí, když budu stát před ním.“
Terapeuti potřebují naučit se cílené psaní - „intentional writing“. Když píšete zprávu, každé slovo má váhu. Každá tečka, každá pauza. Když klient napíše: „Je mi to všechno jedno“, může to znamenat, že je vyčerpaný. Nebo že se zavírá. Terapeut musí umět rozlišit. A musí to dělat rychle.
Adaptace trvá průměrně 2-3 měsíce. Většina terapeutů říká, že na začátku se cítí jako nováček v neznámém světě. Technické problémy, přerušené spojení, rozdíly v časových pásmech - to všechno je součástí práce. A musíte mít záložní plán. Telefon. SMS. E-mail. Něco, co funguje, když internet selže.
Největší výzvou je vytváření důvěry. Bez fyzické přítomnosti se důvěra buduje jinak. Pomocí konzistence. Pomocí času. Pomocí toho, že klient ví, že když napíše v 22 hodin, dostane odpověď do 24 hodin. A že se na něj nikdy nebudou dívat jako na „případ“.
Budoucnost - a co se neříká
Trh digitálních nástrojů pro duševní zdraví v Česku se do roku 2025 má zvýšit o 45 %. Ale něco se neříká: nemáme dostatek terapeutů, kteří umí tyto nástroje používat. V posledních 10 letech přibylo psychiatrů a psychologů, ale jejich počet stále nestačí. A nové aplikace? Jsou jako kuchařské knihy - některé jsou skvělé, jiné jsou nebezpečné. Některé chatboty doporučují léky. Některé vás učí, že „všechno je v pořádku, jen se uvolňte“. To není terapie. To je výmluva.
Právě proto je klíčové, aby se terapeuti školi. Ne jen v technice. Ale v etice. V tom, jak rozpoznat, kdy klient potřebuje přesun na prezenční pomoc. Když někdo píše: „Už nechci žít“ - nesmíte mu poslat odkaz na aplikaci. Musíte mu zavolat. Musíte ho najít. Musíte mu říct: „Jsem tady.“
Digitální nástroje nejsou odpovědí na krizi duševního zdraví. Jsou nástrojem. Jak hřebík. Nebo jako lék. Můžou pomoci. Ale nevyřeší všechno. A nezastoupí člověka, který sedí vedle vás a neříká nic - jen je tam. A ví, že vás slyší.
Když se všechno změní
Podívejte se na to takto: před 20 lety se lidé báli, že počítače zničí lidské vztahy. Dnes se bájí, že zničí psychoterapii. Ale pravda je jiná. Technologie nezničí vztahy. Změní je. A my musíme naučit se, jak je vytvářet jinak.
Digitální terapie není náhrada. Je to doplněk. A pro tisíce lidí - je to jediná možnost, jak dostat pomoc.