Anorexie: Co to je, jak se projevuje a kde najít pomoc
When working with anorexie, je to vážná porucha příjmu potravy, kde strach z přibytí na váze a zkreslený tělesný obraz ovládají každodenní život. Also known as anorexia nervosa, it není otázka vůle, ale neurobiologická a psychologická reakce na tlak, úzkost nebo pocit bezmoci. Mnoho lidí si myslí, že anorexie je jen o tom, že někdo nechce jíst. Ale ve skutečnosti je to o tom, jak někdo zkouší získat kontrolu nad životem, když se cítí ztracený. Tělo se začíná měnit, ale mysl se zacykluje na číslech na váhách, kaloriích a „dokonalosti“ — a to všechno v tichosti, často bez viditelných známek pro ostatní.
Co se skrývá za tím, že někdo odmítá jíst? Často je to zkreslený tělesný obraz, kdy člověk vidí ve zrcadle něco, co ve skutečnosti neexistuje. Dítě, které ještě včera běhalo na hřišti, teď stojí před zrcadlem a říká si: „Jsem tlustá.“ porucha příjmu potravy, jako anorexie, se nevyvíjí v izolaci — často je spojena s úzkostí, perfekcionismem nebo pocitem, že hodnota člověka závisí na tom, jak vypadá. A když se toto začne opakovat denně, tělo začíná vyhořívat — ztrácí svaly, padají hormony, přestávají menstruace, srdce slábne. Ale mysl je stále na tom, že „musí být ten správný tvar“.
Naštěstí anorexie není osud. Je to léčitelné. A hlavní krok není jíst více — je zjistit, proč se jíst odmítá. Psychoterapie, která se zaměřuje na přesvědčení, emoce a vztahy, nejen na jídlo, funguje nejlépe. V Česku se stále více terapeutů učí pracovat s výživou, ne jako s příkazem, ale jako s prostředkem, který může znovu napojit člověka na jeho tělo a život. V naší praxi v Dejvicích se s tím setkáváme každý týden — a každý případ je jiný. Někdo se vrací z dětství, kde ho kritizovali za vzhled. Někdo se bojí ztráty kontroly, když se jeho život rozpadl. A někdo prostě už neví, jak se cítit, když neřídí každý kousek jídla.
V této kolekci najdete praktické články, které vás provedou tím, co skutečně funguje: od toho, jak vybrat terapeuta, který rozumí anorexii, až po to, jak se připravit na první sezení, když vás to všechno přemáhá. Není to o tom, abyste „museli“ zvládnout jídlo. Je to o tom, abyste zase začali cítit, že stojíte za něco víc než váha na stupnici.
