Mentální anorexie není jenom odmítnutí jídla. Je to hluboká psychologická porucha, kde tělo přestává být tělem - a začíná být nepřátelstvím. Lidé s touto diagnózou nechají jíst, aby neztloustli, ale vlastně bojují s něčím mnohem složitějším: s úzkostí, kontrolou, pocitem, že nejsou dostateční. A právě proto farmakoterapie sama o sobě selhává. Léky mohou pomoci s depresemi, ale nezmění myšlenky, které drží pacienta v pasti. Pouze psychoterapie dokáže překonat ten základní kámen - nesprávné vnímání sebe sama.
Proč léky nestačí?
Velká část lidí si myslí, že mentální anorexie je problém výživy. Pokud se pacientka zase začne jíst, všechno se vyřeší. To je nebezpečný mýtus. Pokud se nezabere s myšlenkami, které říkají: „Jsem tlustá“, „Jídlo mě zničí“, „Musím to ovládat“, tak se váha obnoví jen dočasně. Podle dat z Psychiatrické kliniky FN Brno z roku 2022 dosahuje až 85 % pacientek bez psychoterapie relapsu do dvou let. Zatímco ti, kteří absolvují kompletní terapeutický program, mají riziko relapsu jen 35 %. To znamená, že léčba bez psychoterapie je jako léčit zápal plic pouze antipyretiky - příznaky zmizí, ale infekce zůstává.
Farmakoterapie má své místo, ale jen jako doplněk. Antidepresiva, jako je fluoxetin, se používají pouze v případě společné deprese. Samotná anorexie na ně ale neodpovídá. Studie z Psychiatrie pro praxi (2003) ukazují, že pacientky léčené pouze léky dosahují jen 35 % remise, zatímco ty, které prošly psychoterapií, mají 65 %. A to je rozdíl, který nelze ignorovat.
Která psychoterapie funguje nejlépe?
Nejvíce důkazů má kognitivně behaviorální terapie (KBT). Tento přístup se nezaměřuje na to, jak se pacient cítí, ale na to, co si o sobě myslí. KBT pomáhá identifikovat automatické myšlenky, které vedou k jídelním rituálům - například „Když sním těsto, budu muset zhubnout o 5 kg“ - a pak je systematicky překonává. Průměrná terapeutická sezení trvá 50 minut a probíhají 1-2x týdně. Metaanalýza Fairburna z roku 2009 ukazuje, že KBT má úspěšnost 40-60 %, což je výrazně více než u jiných forem terapie.
U dětí a mladistvých je klíčová rodinná terapie. Tady se nelečí jen pacient, ale celý systém. Rodiče nejsou „vinní“, ale součástí řešení. V průměru probíhá 15-20 sezení, během kterých se učí, jak podporovat dítě bez podporování nemocného chování. Některé rodiny potřebují až 6 sezení, než pochopí, že když řeknou „Jen to sněz, to je zdravé“, tak vlastně posilují poruchu. Cílem je převést rodinu z „kontrolních“ na „podpůrné“ role.
Dynamicky orientovaná terapie se zaměřuje na hlubší psychologické kořeny - často na traumata, pocit neúplnosti nebo potřebu kontroly. Je pomalejší, ale pro některé pacientky je jediným způsobem, jak se dostat k tomu, proč se vůbec začalo jíst málo.
Co je skutečný léčebný proces?
Neexistuje jednoduchý „výpis“ léčby. Psychoterapie není „jedno sezení a hotovo“. Je to proces, který trvá minimálně šest měsíců, často déle. Většina pacientů začíná s hospitalizací - 2 až 3 měsíce v specializovaném centru, kde je zajištěna nutriční rehabilitace. Tady se postupně zvyšuje kalorický příjem, ale nikdy náhodně. Výživový poradce pracuje ruku v ruce s terapeutem, aby se nezhoršila fyzická kondice a nevznikla refeeding syndrom.
Po hospitalizaci následuje ambulantní léčba. To je ta část, kde se většina lidí vzdá. Protože když se vrátí domů, zase se potká se stejnými myšlenkami, stejným prostředím, stejnými lidmi, kteří nechápou, proč „se jí to nechce jíst“. A právě v této fázi psychoterapie zápasí s výzvou - jak přežít v „normálním“ světě, kde jídlo je každodenní součástí života.
Případ 18leté pacientky z Healthyandfree.cz (2022) je typický. Po půl roce léčby měla BMI 18,54. Zavedla sladká jídla do jídelníčku. Po roce už jídlo nebylo problém - měla partnera, byla spokojená. Ale nezapomeňte: to všechno bylo možné jen díky dlouhodobé psychoterapii. Bez ní by se váha zvýšila, ale myšlenky by zůstaly - a výsledek by byl krátkodobý.
Proč to v Česku tak těžko funguje?
Problém není v tom, že psychoterapie nefunguje. Problém je, že ji málokdo dostane.
V České republice je pouze tři specializovaná centra - Brno, Praha, Olomouc - schopná poskytovat kompletní péči. Všechny ostatní léčby jsou „nepříliš kompletní“. V soukromém sektoru existuje jen čtyři centra (AdiCare, Psyche, AMBULANCE, Centrum PPP), jejichž měsíční program stojí 25 000-35 000 Kč. To je pro většinu rodin nepřístupné. A co je horší: v Česku je jen 42 klinických psychologů specializovaných na poruchy příjmu potravy. To znamená, že na jednoho specialistu připadá 750 pacientů. Doporučený poměr je 1:200.
Nedostatek personálu znamená, že mnozí pacienti čekají měsíce na první sezení. A v té době se jejich stav zhoršuje. Mnozí se vzdají. Někteří se vrací jen tehdy, když je váha kritická. A pak už je pozdě - léčba je náročnější, delší, méně úspěšná.
Co dělat, když pacient odmítá léčbu?
Největší překážka v léčbě mentální anorexie je samotný pacient. Porucha přináší „negaci“ - pacientka tvrdí, že je v pořádku, že nechce léčbu, že jí to nevadí. To není odmítnutí, ale součást onemocnění. V akutní fázi je spolupráce často nulová. MUDr. Petr Winkler to v knize Psychiatrie pro praxi (2020) nazývá „největší terapeutickou překážkou“.
Co dělat? Neznamená to, že léčba je nemožná. Ale znamená to, že je třeba jiný přístup. Rodinná terapie je v tomto případě klíčová - rodiče se učí, jak mluvit, když dítě říká „Nechte mě v pokoji“. Některé centra používají tzv. „motivační interview“, které pomáhá pacientovi najít vlastní důvody k změně - ne to, co mu říkají lékaři.
Nucená výživa sondou je jen krátkodobé řešení. Bez psychoterapie to nevede k dlouhodobému zlepšení. Jde o záchranu života, ne o léčbu nemoci.
Co se děje v budoucnosti?
Něco se ale mění. V roce 2023 Centrum AdiCare spustilo nový program, který kombinuje kognitivně behaviorální terapii s tělesnou a uměleckou terapií. V pilotní studii ukázal o 15 % vyšší úspěšnost. To je důkaz, že budoucnost leží v integraci - psychoterapie + výživa + fyzická aktivita + kreativní výraz.
Prof. Jiří Raboch předpovídá, že do roku 2025 bude v Česku osm specializovaných center a 70 klinických psychologů. To je směr, který musíme podporovat. Ale největší příležitost je v prevenci. Některé školy v Praze a Brně už spolupracují s centry na screeningu poruch příjmu potravy. Když se porucha zachytí ve věku 13-15 let, šance na úplné uzdravení stoupne o 50 %.
Psychoterapie není „jen rozhovor“. Je to přeprogramování mozku. Je to naučení se, že jídlo není nepřítel. Tělo není nepřítel. A že život není o tom, kolik kilo jsi zhubla - ale o tom, kolik života jsi získala zpátky.