Proč rozhovor o bezpečí v terapii není jen formálnost
Nejste si jistí, jestli můžete říct terapeutovi všechno? Nebo se bojíte, že vás někdo vyslechne a pak vás zradí? Tento strach je běžný. Ale ne všichni terapeuti ho řeší stejně. Někteří jen přečtou seznam pravidel, jiní se s vámi skutečně sejdou na tom, co je bezpečné, co není a co se stane, když se něco zlomí. Ten druhý přístup je ten, který mění terapii z únavného rozhovoru na místo, kde se opravdu dá dýchat.
Podle výzkumu Univerzity Palackého v Olomouci (2021) klienti, kteří prošli podrobným rozhovorem o bezpečí, mají o 37 % vyšší šanci na úspěšnou terapii - hlavně ti, kdo přišli s hlubokou nedůvěrou. Proč? Protože když víte, že vaše slova nebudou využita proti vám, že se někdo nezaměří jen na to, co je „špatné“, ale na to, jak se máte cítit, začnete mluvit. A právě to je jádro terapie.
Fáze rozhovoru: Jak se k tomu postupně připravit
Rozhovor o bezpečí není jedna otázka. Je to cesta. A ta má čtyři fáze, které vás vede od nejistoty k jistotě.
- Úvodní fáze: Terapeut vás pozdraví, řekne vám, proč se setkáváte, jak dlouho to bude trvat a že to není test. Cílem je nechat vás vědět: „Tady nejde o to, jestli jste dobrý nebo špatný. Jde o to, abyste byli sami.“
- Vzestupná fáze: Zde se začíná mluvit o věcech, které nejsou hned na povrchu. „Jak se cítíte, když o něčem mluvíte, co vás trápí?“ Nebo: „Co by vás v terapii nejvíc vyděsilo?“ Tyto otázky nevyžadují odpověď „ano“ nebo „ne“. Jsou jako klíč, který otevírá dveře.
- Jádrová fáze: Teď přichází ta nejtěžší část. Co se stane, když řeknete: „Chci se zabít“? Co když se vám někdo ublíží? Co když se rozhodnete přestat přicházet? Tady se dohodnou na konkrétních krocích. Ne na papíře - ale v hlavě. A to je důležité. Když to řeknete spolu, nejen vás to poslouchá, ale i slyšíte, že to nechápe jen on, ale i vy.
- Závěrečná fáze: Tady se uvolní tenze. Terapeut vám řekne: „To, co jsme řekli, není pravidlo, které vás omezuje. Je to příručka, která vás chrání.“ A pak se přejde na něco lehkého - na to, co vás dnes zábaví, nebo na to, jak se cítíte po rozhovoru.
Co se skutečně dohodne: Konkrétní body, které nemůžete přehlédnout
Ne každá dohoda je stejná. Ale některé jsou všude stejné - a musí být jasně řečené.
- Důvěrnost: Vše, co řeknete, zůstane mezi vámi a terapeutem - s jednou výjimkou: pokud ohrožujete svůj život nebo život někoho jiného. To se musí říct přesně. Ne „občas to můžeme sdělit“ - ale „pokud se domnívám, že se chcete zabít, budu muset zavolat záchrannou službu“.
- Sebevražedné myšlenky: Pokud se o nich zmíníte, terapeut vás nezavře. Zkuste to. Nejčastěji se dohodne na „bezpečnostním plánu“: kdo vás může kontaktovat, kde najít nouzovou pomoc, jaké znaky vás upozorňují, že je čas hledat podporu. Někteří klienti domluví i „signál“ - třeba třikrát zatlačit na stůl - když potřebují přerušit rozhovor.
- Kontakt mimo sezení: Můžete psát e-mailem? Zavolat? Co když se vám něco stane v půlnoc? Většina terapeutů má jasnou pravidla: „V pracovních hodinách odpovídám, mimo to jen v nouzi.“
- Online sezení: Pokud terapii děláte přes Zoom nebo Teams, musíte vědět: kde jste, kdo vás může slyšet, jak se zajišťuje technická bezpečnost. Ne každý Wi-Fi síť je bezpečná. A ne každý terapeut o tom přemýšlí.
- Zrušení a odložení: Když se nemůžete dostavit, kdo to řekne? Jak daleko dopředu? Kolik platíte, když to nezavoláte? Tyto detaily zabraňují napětí, které by mohlo zničit důvěru.
Participativní přístup: Když klient dělá pravidla spolu s terapeutem
Starý způsob: terapeut přečetl pravidla, klient přikývl. Nový způsob: „Co byste si přál, aby tady platilo?“
Podle Psychologického ústavu AV ČR (2022) klienti, kteří spolu s terapeutem vytvářeli dohody, měli o 42 % vyšší úroveň důvěry než ti, kteří jen naslouchali. Proč? Protože když něco vytvoříte sami, necháte ho být. Neříkáte si: „Tohle mi někdo nacvičil.“ Říkáte si: „Tohle je moje bezpečnost.“
To funguje nejlépe u lidí s traumatem, kteří byli v minulosti bezmocní. Když mají možnost říct: „Toto nechci říkat, dokud nebudu cítit, že to je bezpečné“, začínají se znovu ucit věřit. A to je základ.
Nevýhoda? Čas. Tento rozhovor trvá o 15-20 minut déle než formální předání pravidel. Ale to je investice. A ta se vyplatí.
Co může působit škodlivě: Když rozhovor o bezpečí selže
Ne všichni terapeuti to dělají správně. A někdy to může zničit terapii.
Uživatel na fóru Proboha.cz (říjen 2023) napsal: „Nikdo mi neřekl, že moje slova mohou být sdělena policii. Až když jsem byl zadržen kvůli domácímu násilí, jsem se cítil zraděn.“
To je klasický případ: neřekl se mu přesně, kdy a proč se výjimka z důvěrnosti použije. A když se to stalo, cítil se jako vězeň - ne jako klient.
Další chyba: přehlížení technických rizik online terapie. Někteří terapeuti používají nezabezpečené aplikace. Klienti se potom ptají: „Je moje hovor uložený někde? Může ho někdo poslouchat?“
A nejhorší chyba: přehlížení „přeznačkování“. Když klient řekne: „Jsem závazný“, terapeut mu neřekne: „Nejsi závazný. Jsi člověk, který se snaží přežít.“
Takto se důvěra ztrácí. A nevrací se.
Co se děje v Česku: Trendy a výzvy
V Česku je rozhovor o bezpečí standardem u 92 % registrovaných terapeutů. To je více než kdykoliv dříve. Od roku 2018 se tento trend zvyšuje o 5 % ročně - díky novým etickým standardům a většímu vědomí o trauma-informed přístupu.
Je tu ale i problém. Podle České lékařské komory (2022) 37 % lidí, kteří hledají terapeuta, narazí na osoby bez osvědčení. Ti často neví, co je bezpečnostní dohoda, nebo si ji prostě neumí vytvořit.
Další výzva: online terapie. 68 % klientů nyní preferuje kombinaci prezenčních a online sezení. To znamená, že terapeut musí znát nejen psychologii, ale i základy digitální bezpečnosti - co je GDPR, jak funguje šifrování, jaké platformy jsou bezpečné.
Naštěstí se věci mění. Startup TherApp, založený v roce 2021, umožňuje terapeutům vytvářet digitální bezpečnostní plány v souladu s GDPR. Do roku 2025 bude 75 % terapeutů v Česku používat nějakou formu digitální dokumentace - podle prognózy České psychologické společnosti.
Co byste měli očekávat - a co ne
Nečekáte od terapeuta, že bude mít všechny odpovědi. Ale očekáváte, že bude mít jasný plán.
Chcete, aby vás nevěřil, že jste „příliš citlivý“. Chcete, aby vás nezavřel, když řeknete: „Chci se zabit“. Chcete, aby vás nezahodil, když se rozhodnete přestat přicházet.
Chcete, aby vás vyslechl. A nejen to, co říkáte - ale i to, co neříkáte.
Nejlepší terapeut není ten, kdo ví všechno. Je to ten, kdo vás nechá říct všechno - a ví, co s tím dělat.
Co dělat, když se rozhovor o bezpečí nekonal
Když jste na prvním sezení nepocítili, že se vám něco řeklo o bezpečnosti - neváhejte se zeptat.
Řekněte: „Chtěl bych vědět, jaký je váš postup, když se zmíním o sebevraždě?“
Nebo: „Můžeme si spolu domluvit, co se stane, když se rozhodnu přestat přicházet?“
Nebo: „Je nějaká písemná smlouva, kterou můžu přečíst?“
Je to vaše právo. A pokud terapeut odmítne odpovědět - nebo se vyhýbá - je to varovný signál.
Nejste v terapii, abyste se snažili „být dobrý“. Jste tam, abyste byli celý. A to vyžaduje bezpečnost. Ne jen emocionální - ale i praktickou, jasnou, napsanou.