Stále více dospělých se dozví, že mají autismus. Někteří to zjistí až ve 30. nebo 40. letě, kdy jim dlouhá léta připadalo, že jsou „jen trochu jiní“. Nejsou závadní, nejsou „divní“ - prostě se cítí vyčerpaní z pokusů o to, aby vypadali jako všichni ostatní. Při tom, že jejich mozek pracuje jinak, a to celý život. Diagnóza autismu v dospělosti není jen štítek. Je to výkřik úlevy: „Aha, tohle jsem vždycky cítil. A nejsem jediný.“
Proč je diagnostika v dospělosti tak těžká?
V dětství se autismus často rozpozná podle jasných znaků: nedostatek kontaktu, opakující se chování, citlivost na hluk nebo světlo. U dospělých je to jinak. Mnozí se naučili maskovat. Předstírají smích, kopírují tón hlasu, tráví hodiny před zrcadlem, jak se chovat ve společnosti. Výsledek? Někdo je považován za „nepraktického“, „nepřístupného“ nebo „příliš citlivého“. Ale nikdo neví, že jde o autismus. Diagnostika u dospělých vyžaduje jiný přístup. Kliniky jako AdiCare používají neuropsychologické testy, dotazníky jako MMPI a CARS2, které měří nejen chování, ale i vnitřní zkušenosti. Důležitá je i konzultace s rodinou - ale ne jen pro potvrzení, ale pro pochopení, jak se osoba snažila přežít v světě, který jí nebyl připraven.Co se stane po diagnóze?
Po diagnóze následuje často pocit zmateku. „A teď co?“ Nejde o to, aby se „vyléčil“. Jde o to, aby se člověk naučil žít s tím, jaký je. A to znamená podporu - ne výpravu, jak se „napravit“. V Česku jsou sociální služby pro osoby s autismem bez poruchy intelektu zdarma podle zákona č. 108/2006 Sb. To zahrnuje pomoc s bydlením, dopravou, přístupem k zaměstnání. Ale to nestačí. Hlavní příležitost k změně přichází z psychoterapie. A ne každá. Pouze ta, která rozumí tomu, že autismus není chyba, kterou je potřeba opravit, ale způsob, jakým mozek funguje.Kognitivně-behaviorální terapie - nejen o „chování“
Kognitivně-behaviorální terapie (KBT) je často první volbou. Ale ne tak, jak se obvykle používá u lidí bez autismu. U dospělých s autismem se KBT neorientuje na „změnu osobnosti“. Místo toho se zaměřuje na konkrétní problémy: jak zvládnout úzkost před návštěvou lékaře, jak se naučit říct „ne“, jak rozpoznat, kdy je někdo opravdu nepřátelský, a kdy jen neví, jak reagovat. Jeden klient, 38 let, pracoval jako programátor. Každý den se bál jít na schůzku s kolegy. Představoval si, že ho všichni kritizují, i když nikdo nic neřekl. Terapeut mu pomohl rozložit situaci: „Co jsi viděl? Co jsi slyšel? Co jsi si říkal?“ Postupně zjistil, že jeho myšlenky nejsou skutečnost. A začal si vytvářet vlastní pravidla: „Pokud mě někdo nezavolá na kávu, neznamená to, že mě nenávidí.“
Ergoterapie - naučit se žít v každodenním světě
Největší překážkou pro samostatnost není vždy komunikace. Je to právě to, co se děje v kuchyni, v obchodě, v domácnosti. Ergoterapie se zabývá praktickými dovednostmi: jak se naučit vařit, jak si vybrat oblečení podle počasí, jak se vyrovnat s únavou po práci, jak správně vypnout světlo, když odejdeš z místnosti. Pro někoho to zní triviálně. Pro dospělého s autismem to může být nemožné - protože jeho mozek neumí automaticky přepínat mezi úkoly. Každý krok musí být vědomě navržen. Jedna žena, 42 let, se neuměla naučit plánovat nákup. Každý týden kupovala stejné věci. Přišla na to, že když se v obchodě ocitne mezi lidmi, její mysl se „zablokuje“. Ergoterapeutka jí vytvořila vizuální seznam s obrázky, zvukovou notifikaci na telefonu a navrhla nákup v klidných hodinách. Výsledek? Už nezůstává na chodbě s košíkem a neví, co dál.Psychodynamická a systemická terapie - hloubka místo povrchu
Někteří dospělí s autismem se cítí jako „ztracení“ v sobě. Mají pocit, že nikdy nevěděli, kdo jsou. Pro ně je psychodynamická terapie cestou k pochopení vlastních emocí, které byly v dětství potlačeny, protože „nebyly vhodné“. Systemická terapie se zaměřuje na vztahy - s rodinou, přáteli, partnery. Často se ukazuje, že rodina neví, jak pomoci. Místo toho se snaží „naučit“ autistickou osobu, jak být „normální“. Terapeut pomáhá všem najít nový způsob komunikace: ne „musíš se změnit“, ale „my se můžeme naučit tě lépe pochopit“.Proč neexistuje „nejlepší“ terapie?
Nikdo neříká: „KBT je nejlepší.“ Nebo: „Jen ergoterapie funguje.“ Každá osoba je jiná. Někdo potřebuje strukturu. Někdo potřebuje prostor. Někdo potřebuje terapeuta, který pochopí, že „příliš mnoho slov“ znamená útok. Někdo potřebuje jen ticho a společnost. Výzkumy, jako ty od University of North Carolina, ukazují, že úspěch závisí na třech věcech: na tom, jak je terapeut kvalifikovaný, jak dobře zná autismus, a jak je terapie přizpůsobená. Ne na tom, jaký název má.