Role empatie v psychoterapii: Jak terapeutické porozumění podporuje změnu

Empatie v psychoterapii není jen laskavost nebo slušný způsob, jak se k klientovi chovat. Je to základní mechanika, která umožňuje změnu. Bez ní terapie zůstává na povrchu - slova se vyměňují, ale hluboké zranění zůstávají skrytá. Když terapeut skutečně slyší, co klient necítí, když vnímá jeho strach, který neříká nahlas, nebo jeho smutek, který se snaží překrývat humoru, vzniká prostor, kde se člověk může konečně odpočinout od potřeby být silný. To je bod, kde se začíná měnit.

Empatie není soucit - je to vstup do cizího světa

Soucit je přirozená reakce. Když někdo řekne, že mu zemřel otec, řekneme: „To je strašné, jak ti to může být.“ Empatie v psychoterapii je jiná. Není to odpověď - je to vstup. Carl Rogers, zakladatel klient-centered terapie, ji popsal jako „vstup do soukromého světa druhého člověka a zabydlení v něm“. To znamená, že terapeut neříká: „Já bych to cítil takhle.“ Ale: „Co to pro tebe znamená?“

Empatie není o tom, aby terapeut cítil to samé. Je o tom, aby pochopil, jak to pro klienta zní, jak to vypadá zevnitř. Když klient řekne: „Nemám sílu dál“, empatie neznamená říct: „Já taky někdy nemám sílu.“ Empatie zní takto: „To zní jako něco, co tě vysává zevnitř. A přesto jsi tu. To musí být těžké.“

Empatie podle Rogerse: tři pilíře změny

Carl Rogers nebyl jen teoretik. V 50. letech 20. století, kdy psychoterapie byla plná interpretací a analýz, přinesl jednoduchou, ale revoluční myšlenku: změna nepřichází z návrhů, technik nebo výkladů. Přichází z vztahu. A tento vztah má tři základní sloupce: empatie, bezpodmínečný pozitivní respekt a autentičnost.

Empatie je první. Bez ní se klient necítí bezpečně. Pokud cítí, že terapeut ho posuzuje, nebo ho chce „napravit“, uzavře se. Ale když cítí, že ho někdo skutečně slyší - bez soudů, bez rychlých odpovědí - začne otevírat. Výzkumy ukazují, že klienti, kteří vnímají svého terapeuta jako empatičtějšího, hlásí o 37 % vyšší spokojenost s terapií a o 29 % vyšší pravděpodobnost, že budou pokračovat.

Empatie není „nástroj“ jako kognitivní technika. Je to způsob bytí. Rogers říkal, že se musíš „stát“ empatií. To znamená, že se musíš naučit být přítomen - ne jen slyšet slova, ale vnímat ticho, pohyb ruky, změnu hlasu. To je náročné. Vyžaduje od terapeuta, aby nebyl „řešitelem“, ale „spolucestovatelem“.

Empatie a tělo: nemůžeš porozumět, aniž bys cítil

Empatie není jen v hlavě. Je v těle. Když klient začne plakat, terapeut cítí napětí v hrudi, ztuhlost v krku, těžkost ve vdechu. To není náhoda. Zrcadlové neurony, které objevili neurovědci, fungují i v terapeutickém kabinetu. Když klient prožívá strach, terapeutův mozek reaguje téměř stejně. To je přirozené. Ale také nebezpečné.

Problematikou je „empatické přetížení“. Když terapeut příliš identifikuje s klientem, přestává být terapeutem. Stává se spolužákem, spoluobětí, nebo dokonce závislým. Někteří klienti s hlubokými traumaty říkají, že se cítí povinováni „ušetřit“ terapeuta. „Nechci tě zatěžovat,“ říkají, když právě potřebují říct všechno. A to je právě ten okamžik, kdy empatie selhává - ne protože je málo, ale protože je nevyvážená.

Terapeut musí být schopen být přítomen, ale ne pohlcen. To je rozdíl mezi „být s“ a „být za“. A to se naučí jen přes vlastní terapii, supervizi a pravidelnou sebereflexi. Podle České komory psychologů je 45 % terapeutů během kariéry zasaženo příznaky sekundární traumatiční stresové poruchy. Ne protože jsou slabí. Ale protože nezachovali hranice.

Empatie v různých směrech: kde se liší?

Ne všechny psychoterapeutické směry se o empatii chápou stejně. Klasická psychoanalýza trénuje terapeuty k „nezasahování“. Terapeut je jako zrcadlo - mlčí, interpretuje, ale ne reaguje emocionálně. Kohut, který rozvíjel self-psychologii, říkal, že empatie je „hlavní metodou získávání dat“ - ale i tak ji viděl jako nástroj k porozumění vnitřního světa klienta, ne jako vztahový akt.

Kognitivně-behaviorální terapie (KBT) se zaměřuje na myšlenky a chování. Empatie tam je, ale jako podpůrný prvek. Cílem je přestavět myšlenky, ne prožívat emoce. V KBT se empatie používá k tomu, aby klient byl ochoten pracovat - ne k tomu, aby se změnil prostřednictvím prožitku.

Rogerovská terapie a gestalt terapie jdou dál. Zde je empatie nejen prostředek, ale cíl. V gestaltu se mluví o „intersubjektivním poli“ - prostoru, kde se dvě osoby navzájem ovlivňují. Když terapeut cítí, že klient se zavírá, neříká: „Proč se zavíráš?“ Ale: „Vidím, že se teď něco zavírá. Co se děje?“

Empatie v terapii není jedna. Je to škála. Někdy potřebuješ hluboké prožití, někdy jen jasné potvrzení. A to se naučíš s časem.

Empatie v praxi: jak se to dělá

Empatie se neobjeví z ničeho. Je to dovednost, kterou se naučíš. A to nejen studiem. Naučíš se ji v terapii, ve supervizi, v tréninku. Výcvik trvá průměrně 2-3 roky.

První krok je aktivní naslouchání. To znamená: nečekat na svou odpověď. Neřešit. Neříkat: „Já vím, jak to je.“ Jen naslouchat. Přitom sledovat: když klient mluví o rodičích, zatíží se hlas? Zastaví se? Přestane se dívat? To jsou signály.

Druhý krok je reflektování. Ne překládání, ale odraz. Klient řekne: „Nemám nikoho, kdo by mě pochopil.“ Terapeut odpoví: „Zní to jako bys byl osamělý, i když jsi kolem lidí.“ To není opakování. Je to zrcadlení. A když to uděláš správně, klient řekne: „Ano. Přesně tak to je.“

Třetí krok je rozlišování. Když klient pláče, terapeut nepláče s ním. On si uvědomí: „To je jeho smutek. Já ho cítím, ale nejsem on.“ To je těžké. A to se naučíš jen přes vlastní terapii. Když neznáš své vlastní zranění, nevidíš je v klientovi. Vidíš jen své reakce.

Empatie v online terapii: ztrácíme něco?

V roce 2023 provedla Univerzita Karlova studii na 320 online terapiích. Zjistila, že schopnost plné empatie se v online prostředí snižuje o 22 %. Proč? Protože chybí tělo. Pohyb ruky, pohled, nádech, ticho - všechno to je důležité. Když klient sedí v kanceláři a terapeut je na obrazovce, něco se ztrácí. Něco, co nelze přenést přes kameru.

Někteří terapeuti to kompenzují větší pozorností na slova, na tón, na pauzy. Ale to nestačí. Empatie je tělesná. Je v tichu mezi slovy. Je v tom, jak se klient nakloní dopředu, když se něco děje. To v online terapii často zůstává nezaznamenané.

Technologie nezastoupí empatii. Může ji podporovat. Ale nemůže ji nahradit.

Co říkají klienti?

Průzkum Terapeutického centra Praha z roku 2023 ukázal: 78 % klientů považuje „schopnost porozumět a vcítit se“ za důležitější než konkrétní terapeutickou metodu. Klienti nechtějí „nejlepšího terapeuta“. Chtějí toho, kdo je slyší.

„Neměl jsem problém s tím, že mi terapeut neřekl, co mám dělat,“ říká jedna klientka. „Měl jsem problém s tím, že jsem si myslel, že mi nikdo nerozumí. Až jsem přišel k němu - a on mi řekl: ‘To zní jako kdyby sis chtěl být sám, ale zároveň nechtěl být sám.’ A já jsem poznal: on ví. A to bylo všechno, co jsem potřeboval.“

Empatie není o tom, aby ti někdo řekl, že všechno bude dobře. Je o tom, aby ti někdo řekl: „Vím, že to není dobře. A já jsem tady.“

Co je další krok?

Empatie není cíl. Je cesta. A cesta je dlouhá. Potřebuješ trénink. Potřebuješ vlastní terapii. Potřebuješ supervizi. Potřebuješ odpočinek. A potřebuješ přiznat, že nejsi dokonalý. Někdy se ti podaří. Někdy ne.

Nejlepší terapeut není ten, kdo nejvíc empatie má. Je ten, kdo ví, kdy empatie pomáhá a kdy ne. Kdo ví, kdy je třeba mlčet. Když klient přijde s hlubokým bolestí, někdy největší empatie je jen ticho. A přítomnost.

Empatie je největší dárek, který můžeš klientovi dát. Ne protože je nádherná. Ale protože je vzácná. V světě, kde každý chce řešit, někdo jen slyší. A to je to, co mění životy.