Retraumatizace: Co to je a jak ji zabránit v terapii
When someone has experienced trauma, their nervous system stays on high alert. Even in therapy, if the environment isn’t carefully managed, old wounds can reopen — not because the person is weak, but because the process retraumatizace, opakování traumatu prostřednictvím nevhodného přístupu v terapii je skutečný rizikový jev. To znamená, že místo aby terapie pomáhala, může náhodou připomenout původní šok, zneužití nebo ztrátu — a to i bez zlého úmyslu. V Česku se o tom mluví stále málo, ale každý terapeut, který pracuje s trauma, musí to znát jako svou ruku.
trauma-informovaný přístup, přístup, který bere v úvahu vliv traumatu na chování, emoce a vztahy není jen trendy slovo. Je to základní pravidlo: předtím, než se začne pracovat s emocemi, musí být vytvořeno bezpečí. To znamená jasné hranice, předvídatelnost, kontrolu pro klienta — a to i v tom, kdy se něco říká nebo neříká. Když terapeut příliš rychle dotazuje na detaily, když zavírá oči, když přeskočí na řešení, nebo když nechává klienta v nejistotě, může se stát, že se klient znovu ocitne v situaci, kdy neměl žádnou moc. A to je bezpečí v terapii, pocit, že tělo i duše jsou chráněny, i když se otevírají těžké vzpomínky. Bez něj se nemůže začít uzdravovat.
Retraumatizace se neobjevuje jen u lidí s hraniční poruchou osobnosti nebo PTSD. Může se stát i těm, kdo se jen snažili přežít — a teď hledají pomoc. Většina článků na této stránce se týká právě toho: jak terapie může být bezpečná, když se pracuje s citlivými zkušenostmi. Od toho, jak se sestavují dohody o bezpečí, přes to, jak se reaguje na shutdown u autistů, až po to, jak se správně sdílí domácí úkoly bez ohrožení dat. Všechno to vede k jednomu cíli: aby terapie opravdu pomáhala, a ne jen připomínala, jak to bylo špatné. Tady najdete praktické příběhy, nástroje a vysvětlení — ne teorie, ale to, co funguje v reálném sezení, u skutečného člověka, který se snaží přežít svůj vlastní příběh.
