Workoholismus: Jak psychoterapie pomáhá překonat pracovní závislost a obnovit hranice života

Pracuješ 60 hodin týdně, nemůžeš si dovolit odpočinek, i když jsi unavený? Když si vezmeš víkend, cítíš se vinný? Práce ti už dávno nepřináší radost, ale je jediným způsobem, jak se cítit hodný, důležitý, kontrolující? Pokud ano, nejsi jediný. A není to záležitost „příliš mnoho práce“ - je to pracovní závislost, známá také jako workoholismus.

Pracovní závislost není o tom, kolik hodin pracuješ

Mnozí si myslí, že workoholik je ten, kdo pracuje neustále. To není pravda. Někdo může pracovat 40 hodin týdně a být workoholik. Někdo jiný 70 hodin a jen přetěžovaný. Klíč je v tom, proč pracuješ. Workoholik nepracuje proto, že má mnoho úkolů. Pracuje proto, že bez práce se necítí žít. Práce je jeho únikem od smutku, od strachu, od pocitu, že není dostatečný. Práce je jeho lékem, jeho opakem, jeho jedinou identitou.

Psychologové jako Spence a Robbins už v roce 1992 poznamenali: workoholici mají silné vnitřní puzení pracovat, ale zároveň často nezažívají žádné uspokojení. Práce jim nevynáší radost. Práce jim jen dává dočasnou úlevu od toho, co se děje uvnitř. To je rozdíl mezi zdravým nadšením a chorobnou závislostí. Když pracuješ, protože to máš rád, po skončení se cítíš naplněný. Když pracuješ, protože se bojíš přestat, cítíš se prázdný - i když jsi právě dokončil projekt, který jiným lidem připadá neuvěřitelný.

Co se děje uvnitř workoholika?

Workoholismus není jen chování. Je to systém myšlenek, emocí a tělesných reakcí. Člověk s pracovní závislostí:

• Myšlenky má neustále zaměřené na práci - i když je na dovolené, i když je s rodinou.
• Cítí provinilost, když odpočívá. „Když nepracuji, jsem nikdo.“
• Nemůže říct „ne“. Vždycky přijme další úkol, i když už je přetížený.
• Stráví noci plánováním, přemýšlením, kontrolou. Spánek je překážkou.
• Odmiňuje kritiku, považuje ji za útok na jeho hodnotu.
• Ztrácí zájem o všechno, co není práce - přátelé, hobi, cesty, sex, kultura.
• Stává se neschopným spolupráce. Všechno musí dělat sám, jinak to nebude „správně“.

Podle Adiktologie.cz to vede k paradoxu: čím víc pracuješ, tím horší je kvalita tvé práce. Vyhoření není jen únavou. Je to hluboká destrukce duše. Tělo začíná protestovat - bolesti hlavy, vředy, vysoký krevní tlak, poruchy spánku. Duše se uzavírá. Rodina se vzdaluje. Přátelé přestávají volat. A ty se ptáš: „Proč se mi to stává? Já jsem přece všechno dělal správně.“

Proč práce? Proč ne jiné závislosti?

Workoholismus je neviditelná závislost. Nikdo tě neoznačí za „závislého“. Naopak - chválí tě. „Jsi takový motivovaný!“ „Takový profesionál!“ „Nikdy se nevzdáváš!“

Ale co je za tím? Většinou to není hledání úspěchu. Je to hledání sebevědomí. Často je workoholismus pokrytka pro hluboké úzkosti - strach z toho, že jsi nedostatečný, že jsi „neuvěřitelný“, že tě někdo zavrhnout. Práce je tvoje obrana. Když pracuješ, nemusíš se dívat do zrcadla. Nemusíš se ptát: „Kdo jsem, když nejsem pracovník?“

U mladých lidí je to ještě složitější. FOMO - strach, že něco zmeškáš - se přeměňuje v strach, že když nepracuješ, ztrácíš hodnotu. Influencery ukazují, že „výkon“ je jediným způsobem, jak být viděný. A tak se mladí lidé, ještě předtím než se poznali, přidávají do systému, který je spotřebovává. A když se zhroutí - nikdo jim neřekne: „To není normální. To je nemoc.“

Psychoterapie: Jak se z toho dostat?

Workoholismus není oficiálně uznávaná diagnóza. To znamená, že neexistuje žádný „předpis“ na jeho léčbu. Ale to neznamená, že se s ním nedá pracovat. Naopak - psychoterapie je jediný efektivní způsob, jak ho překonat.

První krok je přiznat, že práce ti nevynáší radost. To je těžké. Mnozí klienti přijdou s výrokem: „Já jsem jen víc pracovní.“ Terapeut jim říká: „Necháme to tak. Zkusme se podívat - co se stane, když přestaneš pracovat? Co cítíš? Co se v tobě probudí?“

Terapie se zaměřuje na tři věci:

1. Identifikace emocionálního úniku: Práce ti pomáhá unikat před čím? Před smutkem? Před strachem? Před pocitem, že jsi „někdo, kdo se nesmí zhroutit“? Když se to objeví, můžeš začít hledat jiné způsoby, jak s tím naložit.
2. Obnovování hranic: Jak si vytvoříš „černé čáry“ mezi prací a životem? Kdy přestaneš odpovídat na e-maily? Kdy si dáš dovolenou bez závazků? Kdy se naučíš říct „ne“? To není línost. To je přežití.
3. Obnovování identity: Kdo jsi, když nejsi pracovník? Co tě baví, když nepracuješ? Co tě naplňuje, když nevykonáváš? Toto je nejtěžší, ale nejdůležitější část. Bez toho se vrátíš zpět. Práce bude zase tvou jedinou základnou.

Kognitivně-behaviorální terapie (CBT) pomáhá změnit myšlenky typu „Když nepracuji, ztrácím kontrolu“ nebo „Jen když jsem produktivní, jsem hodný“. Mindfulness pomáhá naučit se být přítomen - bez toho, abys musel dělat něco. Cítíš únavu? Nepracuj. Cítíš smutek? Nepracuj. Prostě buď s tím, co je. To je největší odvaha.

Co dělat, když si myslíš, že jsi workoholik?

Nemusíš čekat na „diagnózu“. Pokud tě to trápí, už je to dostatečný důvod pro změnu.

• Zapiš si, co cítíš, když přestaneš pracovat. Napiš: „Když nepracuji, cítím…“ - strach? provinilost? prázdnost? To je výchozí bod.
• Stanov si jednu hranici. Například: „Od 19:00 do 8:00 nekontroluji e-maily.“ A drž se toho. I když ti to přijde nemožné.
• Najdi jednu věc, která tě baví, ale nepracuješ k ní. Procházka? Kreslení? Poslech hudby? Čtení knihy? Udělej to. Každý týden. Bez výmluv.
• Řekni někomu, kdo ti důvěřuje: „Mám problém s prací.“ Neříkej „jsem přetížený“. Řekni „pracuji, protože se bojím přestat“. To je pravda. A ta pravda ti dá sílu.

Je to možné překonat?

Ano. Ale ne rychle. A ne sám. Workoholismus není jako zlomená ruka - nezahojí se sám. Potřebuješ čas, podporu a vůli změnit se. Mnoho lidí, kteří prošli terapií, říká: „Nechal jsem se překvapit. Když jsem přestal pracovat, nepřišla katastrofa. Přišla klid. Přišla jsem.“

Práce není tvůj život. Práce je jen část života. A když ji necháš být všechno, můžeš začít žít. Skutečně žít. S radostí. S chybami. S odpočinkem. S přáteli. S tím, že jsi dostatečný - i když jsi jen člověk. A ne výkonnostní stroj.